Přírodní prostředí

PŘÍRODNÍ PROSTŘEDÍ V OKOLÍ ŽELENIC A LIBĚŠIC

Tato část okresu Most přísluší organicky k bořeňské části Měrunické vrchoviny. Právě Bořeň je jejím nejvyšším vrcholem (dosahuje nadmořské výšky 539 m). Jen o málo nižší je Zlatník (522 m), se kterým je sedlem spojen Želenický vrch  (45 Srn). Údolím Bíliny je tato soustava kopců oddělena od dvojice Kaňkov (438m)  a Rozkoš (402 m), Tento hřeben uzavírá katastrální území od severu.

Zjednodušeně řečeno, jsou všechny uváděné kopce tvořeny znělcem (fonolitem), který se i v současnosti na Želenickém vrchu těží. V zázemí Bořeně a Kaňkova jsou nadto nepravidelné útvary nefelického tefritu, přecházející v případě Kaňkova v čediče (bazalty). Okolí tohoto význačného hřbetu je dále budováno některými pyroklastiky (tufy, tufity); podobná situace je také v okolí Zlatníku. Až dosud zmíněné horniny jsou třetihorního stáří a jedná se o vyvřeliny, které prorazily daleko staršími turonskými usazeninami. Ve svrchním turonu (druhohory) se na převážné části tohoto území rozkládalo mělké moře. Tyto usazeniny jsou nadto překryty výrazně mladšími fázemi. tzv. terasami Praohře (vznik údolí Bíliny spadá do dob ještě pozdějších, prakticky až do středního pleistocénu).

Nejvyššího stáří ovšem dosahují ostrůvky ruly u Liběšic (směrem  k Bořeni). Jsou to pozůstatky variského vrásnění a jejich stáří je odhadováno na 290 miliónů let. Tento zdejší průnik krušnohorského krystalinika je strukturou příbuzný s rulami kateřinské klenby.

Z vodotečí je jednoznačně určující říčka Bílina, která jinak sbírá většinu vod z okresu a právě pod Bořeněm okres opouští. V územním obvodu obce přibírá Bílina nejprve zleva Braňanský potok a po více než dvou kilometrech zprava potok Liběšický. Celé území se nachází v ochranném pásmu Bílinské kyselky.

Kolem Bíliny (od Českých Zlatníků až po soutok s Liběšickým potokem) je poměrně rozsáhlé zátopové (inundační) pásmo, které má značný biologický význam. Tyto mokřady jsou v současné době navrženy k registraci v tzv. Ramsarském seznamu. (Název podle Úmluvy o mokřadech, majících význam především jako biotopy vodního ptactva, podepsané v íránském Ramsaru v r. 1971 v rámci UNESCO; česká republika k této mezinárodní úmluvě přistoupila v r. 1990.)

Příslušnost zdejšího území k jedné z nejteplejších a nejsušších oblastí republiky ovlivnila vývoj zejména stepních společenstev. V části územního obvodu se ovšem setkáváme také s formacemi lesostepními až lesními a na skalách nejsou zanedbatelné také některé petrofyty.

Připomeňme si výskyt nutkavých význačných druhů vyšších (tzn. cévnatých) rostlin, až na drobné výjimky půjde o druhy různého stupně ohroženi. Již brzy na jaře je zde hojný hlaváček jarní (Adonanthe vernalis), význačný krásnými zlatožlutými květy v mnohdy bohatých trsech. Další časně jarní květy patří konikleci lučnímu (Pulsatilla pratensis). Jeho vonící květy jsou hustě obarvené a mají tmavě fialovou barvu - dříve se nazýval černající (nigricans). Poněkud později, v červnu a Červenci, kvete třetí zástupce ohrožených druhů čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae), plamének přímý (Clematis recta). Jeho výskyt na Kaňkově je ovšem poněkud problematický, poslední tři exempláře zde zachytil v rocel993 Josef Švankmajer.

Téměř všechny bobovité (Fabaceae) mají rády výslunné polohy, kterých má Želenicko bohatě. Připomeňme zde výskyt především tří druhů chráněných kozinců: rakouského (Astragalus austriacus), dánského (A. danicus) a bezlodyžného A. exscapus). Nejčasnějším z nich je kozinec dánský (kvete již v květnu a červnu), největšími květy upoutá bezlodyžný (navíc, jako jediný kvete žlutě, ostatní druhy mají škálu od modrofialové po bílou), a to od května do července. Nejteplejší období roku vyžaduje rakouský (červen až srpen). Zmíněná čeleď, která svými zářivými květy činí step a louku tak pestrými, je samozřejmě zastoupena dalšími mnohými druhy, jen tak namátkou uveďme čičorku pestrou (Coronilla varia) a štírovník růžkatý (Lotus corniculatus).

Hojné jsou také divizny (Verbascum) z čeledi krtičníkovitých (Scrophulariaeae), bohužel výskyt té nejvzácnější, totiž divizny brunátné (V.phoeniceum), nebyl pro toto území spolehlivě prokázán. Tato divizna, jako jediná z našich deseti druhů, kvete fialově (ostatní žlutě nebo bíle). Ze zmíněné čeledi stojí za zaznamenání výskyt úložníku klasnatého (Pseudolysimachion spicatum) a černýše hřebenitého (Melampyrum cristatum) a rolního (M. arvense).

V údolí u Liběšic (kdysi Schillinge) je jedno ze stanovišť zlatovlásku obecného (Crinitina linosvris), trvalky z čeledi hvězdnicovitých Asteraceae). České rodové jméno plně označuje krásu této květiny (kvete od července do září, v příznivých letech i v říjnu). Z dalších hvězdnicovitých jsou v pestré luční směsce zastoupeny kupř. chrpina luční (Jacea pratensis), čekánek obecný (Colymbada scabiosa), kopretina bílá (Le canthemum vulgare) a pupava obecná (Carlina vulgaris).

K obecně vzácným patří zástupci čeledi liliovitých (Liliaceae), z chráněných druhů se zde vyskytuje především bělozářka liliovitá (Anthericum liliago), masově zvláště na skalních stupních Kaňkova. Roztroušeně je však i na dalších návrších v okolí.

Z trav (jinak čeledi lipnicovitých - Poaceae) je pozoruhodný výskyt hned několika druhů kavylů (Stipa). Sluší připomenout zvláště Ivanův (S. joanni) a tenkolistý (S. tirsa). Přímo v intravilánu Želenic nedávno Jaromír Sládek nalezl velice zajímavou tužanku tvrdou (Sclerochloa dura). K typickým travám výslunných strání patří kostřavy, s nízkými a úzkými stébly ve velice hustých drnech. V okolí Želenic a Liběšic jsou to kupř. kostřavy walliská (Festuca valesiaca) a kostřava žlábkatá (F rupicola).

Z petrofytů neboli skalniček připomeňme pozdně jarní trvalku tařici skalní (Aurinia saxatilis) z čeledi brukvovitých (Brassicaceae). Zlatožluté drobné květy, zato však v hustých hroznech, září na skalkách u Liběšic od května do června (někdy i dříve).

Hlaváček jarní , Bělozářka liliovitá

K nejohroženějším třídám živočichů patří obecně téměř všichni naši obojživelníci (Amphibia) a plazi (Reptilia). Z mokřadu u Bíliny je zachycen skokan skřehotavý (Rana ridibunda) a spousta dalších žab. Ze širšího okolí pak čolek obecný (Triturus vulgaris), který jako stratég osazuje i výrazně antropicky ovlivněné terény (leckdy i jen přechodně zaplavované deprese).

Na travnatých místech je poměrně hojná ještěrka obecná (Lacerta agilis). Výrazně ustupuje slepýš křehký (Anguis fragilis). Na Bořeni by měla ještě být velice vzácná užovka hladká (Coronella austriaca). Tento druh zcela neškodného hada doplácí na svoji podobnost se zmijí obecnou ( Vipera berus) a je nevědomými lidmi ubíjen.

Bohatě jsou zastoupeni ptáci (Aves). Na mokřadu je dosud chřástal vodní (Rallus aquaticus), hnízdící od dubna do června a ozývající se v té době svérázným bručivým, ale i kvičivým hlasem. Nezaměnitelný hlas slyšíme nejčastěji v podvečer. Je zde také naše nejmenší kachna, čírka obecná (Anas crecca). Leckdy bývá zaměňována za čírku modrou (A. querquedula), zvláště pak samečci a mladí ptáci. Umná hnízda si staví moudivláček lužní (Remiz pendulinus). V blízkosti hnízda také prozpěvuje: jeho zpěv je téměř tak komplikovaný jako konstrukce jeho hnízda. Do tichého švitoření vkládá vábení, které zní skoro nerozeznatelně od vábení strnada rákosního (Emberiza schoeniclus), načež přes několik jemných hvizdů přejde ke strofám, jimiž jako by napodoboval zpěv stehlíka obecného (Carduelis carduelis). Na mokřadu býval i vodouš rudonohý (Tringa totanus), v posledních letech již bohužel nezvěstný.

V otevřené krajině s keři a sady zastihneme bramborníčka černohlavého (Saxicola torquata), na mokřejších místech pak jeho příbuzného, bramborníčka hnědého (S. rubetra). Typickým obyvatelem křovinatých terénů je také ťuhýk obecný (Lanius collurio). Pro Želenicko je zřejmě již ztracen další zajímavý druh. dudek chocholatý ( Upupa epops), dokládaný dříve jak z Kaňkova, tak v Chouči.

Až dosud byla řeč o tažných ptácích. Z těch, kteří jsou u nás celoročně, je vhodné se zmínit o dvou sovách, především o výru velkém (Bubo bubo), hnízdícím na Želenickém vrchu i na Zlatníku (zde častěji) a sově pálené (Tyto alba), hnízdící Českých Zlatníkách. Ve vývržcích této sovy byl nepřímo potvrzen výskyt jednoho z ohrožených savců, netopýra vousatého (Myotis mystacinus). Ohrožené druhy dravců jsou zastoupeny krahujcem obecným (Accipiter nisus), lovícím občas drobné ptactvo na kompostovaném hnoji v okolí a jestřábem lesním (Accipiter gentilis), který zalétává ze Zlatníku někdy až k obci.

Savci (Mammalia) zde mají poměrně bohaté zastoupeni. Zmiňme dalšího  z netopýrů. dlouhouchého (Plecotus austriacus). Velice vzácný je výskyt křečka polního (Cricetus cricetus), zcela již chybí sysel obecný (Citellus citellus). V lesích je zastoupena veverka obecná (Sciurus vulgaris), avšak v míře více než skromné. K syslovi podotkněme, že zcela nedávno (v sedmdesátých letech ) byl ještě označován jako velmi hojný..

Naopak, některé druhy jsou v současné době zřejmě v expanzi. Dá se to říci o tchoři tmavém (Putorius putorius), jezevci lesním (Meles meles), praseti divokém (Sus scrofa) a lišce obecné (Vulpes vulpes). Zejména škody, páchané dvěma posledně jmenovanými druhy, jsou nesmírné.

Zajímavý je výskyt ježka východního (Erinaceus concolor), před několika málo lety ještě v prostoru Želenic neznámého druhu, který zatlačuje původního ježka západního (E. europaeus).

Při celkovém hodnocení stavit přírodního prostředí v oblasti Želenic a Liběšic je třeba říci, že se jedná o středně až vysoce hodnotnou krajinu, relativně málo zasaženou lidskou činností. Krajina je zde svým geomorfologickým členěním poměrně pestrá. V předchozím jsme se zaměřili především na rostlinné i živočišné druhy, pro oblast typické. Tyto organismy v poměrně vysoce stabilních ekosystémech mají reálnou šanci i nadále provázet člověka na jeho pouti dějinami. Naučme se s nimi žít, ku prospěchu všeho živého na naší planetě!